Velikonoce, Putin a další strachy
Koho se máme bát více – rozpínavého NATO, které provokuje Rusy, Putina, který nejen provokuje, ale bere si, co mu nepatří, radikálních muslimů nebo snad vlastních politiků? Podívám se na tuto situaci pohledem Velikonoc, ať už se to zdá jakkoliv zvláštní.
Na Velikonoce si připomínáme smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Lidé v Ježíšově době žili pod nadvládou Římanů, jejich kultura byla ničena, vnutili jim jiný jazyk, všude stáli vojáci, zkrátka byli na tom hůř než my. Do této situace přišel Ježíš, postava, o které má každý nějaké představy a očekávání. „Pokud jsi Bůh, tak bys měl to a to a to“, je věta, která se předává z generace na generaci. Každý má svou představu, co by Bůh měl a neměl dělat. Ve skutečnosti se máloco z našich očekávání skutečně děje. I tenkrát Ježíš nenaplnil lidská očekávání a představy spojené s jeho příchodem. Židé si přáli, aby porazil Římany a stal se králem tamějšího Izraele. Kdyby by to snad neudělal, pak by to nebyl skutečný zachránce, kterého očekávali. Ježíš to neudělal, alespoň ne tak, jak si to Židé představovali.
Ježíš si dělá věci většinou tak trochu po svém. Místo toho, aby svrhl tamní vládu, pomáhal lidem zaměřit svůj zrak na všední život, na situace, které stále mohli ovlivnit, na to, jak si mohli své životy zpříjemnit, přestože za zdmi tehdy zuřily politické boje a skupina tzv. Zélotů připravovala krvavou revoluci. Ježíš nesvrhává režim, ale jde za běžnými lidmi a snaží se jim pomoci, aby v těžkých časech žili dobrý život, aby se nebáli, aby se nenechali ovládat těžkými tématy, aby viděli jeden druhého, naplňovali spravedlnost v místě, kde žijí, aby nehledali viníky všude možně i nemožně. Strach přináší nové typy chování k různým lidem i skupinám, hledáme viníky, chceme někoho „křižovat“.
Naše doba je tzv. globalizovaná, víme toho stále více, vytváříme si různé scénáře o tom, kde nás potká jaké nebezpečí. Znepokojovat nás může situace ekonomická, vojenská, teroristická, můžeme se bát o zdraví, vztahy atd. Často si však děláme těžkou hlavu z věcí, které nemůžeme změnit. Čím více toho ve světě sledujeme, tím více si s tím nevíme rady, a tím více jsme paralyzováni – jak ve věcech celosvětového měřítka, tak nakonec i ve věcech, které my sami ovlivnit můžeme.
Velikonoční Ježíš mě motivuje. Je těžké nést břemena možných scénářů vývoje celosvětových dějin, ale my přece stále žijeme v nádherném prostředí, máme co jíst, můžeme si vybrat z nepřeberného množství, máme svobodu. Naše mysl jakoby už žila v nové budoucí realitě a přítomnost jakoby nám probíhala mezi prsty. Můžeme podnikat s dětmi pěkné věci, můžeme se snažit přinést do kolektivu dobrou náladu (nekamenovat, prosím), můžeme být iniciativní, když vidíme, že někdo prožívá něco, co já mohu změnit. I přestože nám světové novinky často nahánějí strach. Velikonoční Ježíš mě motivuje. Neoslepuje mě, abych neviděl, co se děje, ale otevírá mi oči, abych mohl sám přispět k tomu, aby náš život byl hezčí.
A čeho se tedy bojím já? Abych kvůli svému strachu z věcí, které nemohu ovlivnit, předčasně nepřestal dělat věci, které mohou na náš společný život ve výběžku pozitivně působit.
Martin Penc, 2.pastor Apoštolské církve