Nevidomí se stali ve Varnsdorfu skutečnými hasiči
Pátek 15. dubna připadl symbolicky na datum, kdy v Českém rozhlasu Sever končilo hlasování pro varnsdorfské dobrovolné hasiče v rámci soutěže o Dobráky roku. Bez ohledu na výsledky hlasování, lákavé ceny a odměny, varnsdorfští dobráci právě tento den svým skutkem prokázali, že si titul zaslouží, byť třeba neoficiálně. Přijali totiž výzvu, která nenaplňuje sborovou pokladnu financemi, ale přesto patří k nejpřínosnějším a rozhodně nezapomenutelným.
Pro zrakově postižené a jejich doprovod, kteří druhý den soutěžili v ulicích města v národním kole soutěže vodících psů, si totiž připravili nejen mluvenou exkurzi hasičárny, ale také reálnou simulaci výjezdu dobrovolné jednotky spojenou s následnou prohlídkou techniky a garážových prostor. S doplněným programem přítomní vůbec nepočítali, ale většina z nich se okamžitě nechala strhnout a velmi aktivně se zapojila a čekala na pokyny hasičů.
Přítomní byli nejdříve seznámeni s krátkou historií a vývojem hasičů ve Varnsdorfu, zejména je zaujalo stáří sboru a také poválečný vývoj, výstavba rozhlehlé hasičárny, její technické vybavení a přirozené doplnění o profesionální hasiče.
Před vlastním výcvikem jim velitel dobrovolných hasičů Jiří Sucharda vysvětlil, že přijetí nabídky na exkurzi nejdříve litoval, neboť si neuměl představit exkurzi pro návštěvníky s podobným handicapem. Nelenil a po rozhovorech s několika zrakově postiženými zjistil, že zatímco oni jsou celkem v pohodě, větší stres z akce má on sám a že se není čeho obávat.
Proto také vlastní výcvik zahájil slovy:“ Dlouho jsem přemýšlel, jak dosáhnout toho, abychom pro vás připravili zajímavý a nevšední program. Snažil jsem se vcítit do vašich pocitů a do vašeho chování. A pak mě napadlo, že máme vlastně mnoho společného. Během požáru se často dostáváme do situace, kdy téměř nic nevidíme a musíme se při orientaci řídit vlastními reflexy, pudem sebezáchovy a naučenými postupy. Při výcviku zakrýváme skla zorníků, abychom dosáhli reálných bojových podmínek. Jestliže se má někdo od koho co učit, pak to nejste vy od nás, ale naopak my od vás!“
Přítomní se následně rozdělili do dvoučlenných skupin, tvořených buď dvěma zrakově postiženými, nebo zrakově postiženým a jeho doprovodem. Hned ve vchodu do garáže se pomocí hlasových povelů zorientovali a podél připravené hasičské hadice se přesunuli do špinavé šatny hasičů (termín špinavá šatna neznamená znečištěná, či neuklizená, ale šatnu, kde mají hasiči připravené zásahové obleky a kde se převlékají před a po uskutečněném zásahu). V ní si za pomocí hasiče oblékli zásahové kabáty a ochranné přílby. Pro většinu z nich přišel první údiv a to nad tím, jak je kabát s rukavicemi těžký, podobný údiv vzbudily i rozměry a váha přilby.
Vybaveni ochrannými prostředky vyrazili noví hasiči do akce. Podél další hadice vykličkovali mezi výjezdovými vozidly na dvůr před garáží, kde čekala nastartovaná Tatra, do jejíž prostoru pro posádku museli nastoupit. Za pomoci druhého hasiče byli dostrojeni dýchacím přístrojem a druhou stranou kabiny vystoupit ven. Podél poslední, třetí, hadice naplněné vodou došli jednotlivě k proudnici a svůj (většinou první) výcvik zakončili uhašením fiktivního ohně (v jednou případě i příliš blízko stojícího fotografa).
Po skončení první fáze výcviku a odstrojení se dvojice přesunuly do druhé garáže, kde je čekal kolega z místního pracoviště HZS, který jim popsal další výbavu hasičů a umožnil si osahat a vyzkoušet rozdělovač, hasicí přístroj, hydraulické vyprošťovací zařízení, smotané, či v koši nesené hadice a další technické prostředky a vybavení.
Celý „výcvik“ se vešel do cca jedné hodiny tak, aby přítomné zaujal, strhnul, ale neunavil. Z reakcí všech přítomných, tedy jak zrakově postižených, tak i doprovodu bylo jasné, že se záměr i vlastní provedení povedlo a že budou mít všichni dlouho na co vzpomínat. Návštěvníci na nové zážitky a hasiči nad reakcemi ukázněných, soustředěných a nebojácných návštěvníků.
Pozn. autora: z řad zrakově postižených se našli i potencionální zájemci o funkci hasičů či řidičů. Při pozorování současného stavu na našich komunikacích jsem přesvědčen, že mezi řidiči se již řada zrakově postižených nachází, nebo alespoň někdy tak chová. Proto jsme nabídku rádi přijali.
Jiří Sucharda, foto Ivo Šafus
